Když se řekne „bezbariérový přístup“, většina lidí si možná představí rampu pro vozíčkáře. Tento pojem je však mnohem obsáhlejší. Pojďme se podívat, jak se jím zabývá norma EN 17210 s názvem Přístupnost a využitelnost zastavěného prostředí – Funkční požadavky, jejíž účinnost platí od 09/2021.
Přístupnost se ale týká celé populace – například maminek s kočárky, lidí, kteří si zlomili nohu na lyžích a chodí dočasně o berlích, i našich prarodičů, kterým už neslouží zrak nebo hůře chodí.
Evropa (a s ní i Česko) proto přichází s novým přístupem, jak přístupnost prostředí řešit. Už nepůjde o to „splnit povinná procenta“, ale o skutečné usnadnění života. Zde jsou ty nejdůležitější změny, pojďme se na ně podívat.
FLEXIBILITA MÍSTO STRNULOSTI
Doposud se přístupnost staveb (třeba úřadů nebo nových bytovek) řešila tak, že se v zákoně či vyhlášce napsalo: „rampa musí mít sklon XY a dveře šířku XY.“ Jenže stavební právo se mění tak rychle, že tyto paragrafy často zastarávaly dříve, než se dům vůbec postavil.
Nový systém využívá výlučný odkaz na evropskou normu EN 17210. To znamená, že zákon pouze řekne: „Stavba musí být přístupná,“ a konkrétní technické detaily se převezmou z této normy, kterou neustále aktualizují špičkoví odborníci z celé Evropy. Výsledek? Modernější stavby, které reagují na skutečné potřeby lidí, ne na zastaralé odstavce v zákoně či národní normě.
Princip „DesignU pro všechny“ (Design for All)
Tohle je filozofický posun, který pocítíme všichni. Starý přístup dělal z přístupnosti „něco navíc“, často i něco velmi nákladného. Například se postavil bytový dům a k němu se složitě dodělávala plošina. Nová norma prosazuje, aby se vše již od začátku navrhovalo tak, aby to mohl pohodlně používat úplně každý bez nutnosti speciálních úprav. Je to ostatně i ekonomičtější řešení.
Představte si to jako automatické otevírání dveří v supermarketu. Nemusíte tlačit do dveří, vyvíjet sílu k otevření, průchod je plynulý. Dnes to můžeme ocenit všichni, když jdeme s plnými taškami s nákupem. A přesně takto se mají nově navrhovat např. veřejné prostory, chodníky či interiéry.
Přístupnost jako řetězec: Když chybí jeden článek, padá celek
Nová pravidla zavádějí pojem „řetězec přístupnosti“. Co to znamená? Že vám nepomůže sebekrásnější bezbariérový úřad, pokud k němu vede chodník s vysokými obrubníky, nebo pokud na parkovišti chybí vyhrazené místo.
Norma se dívá na celou cestu uživatele jako na jeden celek:
- Jak vystoupíte z auta nebo autobusu,
- jak projdete prostranstvím před budovou,
- jak projdete hlavními dveřmi a najdete správné patro,
- a zda na místě zvládnete sami bez cizí pomoci vyřídit to, co potřebujete.
Myslí se i na duševní pohodu a orientaci
Staré předpisy řešily hlavně centimetry pro invalidní vozíky. Nová evropská norma myslí i na lidi s rozmanitými hendikepy – například na seniory s počínající demencí, lidi s autismem nebo ty, kteří mají slabý zrak či sluch.
Velký důraz se proto klade na logické uspořádání prostor, čitelné navigační systémy, správné osvětlení (které neoslňuje) a dobrou akustiku. Cílem je, aby se člověk v budově necítil ztracený, zmatený nebo ve stresu.
od GLOBÁLNÍHO K LOKÁLNÍMU
V makro měřítku je tedy nejvýše položený a také nejvšeobecnější filosofií Design pro všechny (Design for all). Dále následuje ČSN EN 17210 (Evropský funkční standard), poté lokální česká norma – konkrétně ČSN 73 4001.
Evropská norma (EN 17210) záměrně neříká, že rampa musí mít sklon přesně 8,33 %. Místo toho definuje funkční požadavek: „Sklon rampy musí být takový, aby umožnil samostatný a bezpečný pohyb osobě na invalidním vozíku nebo osobě s berlemi.“
Česká norma (73 4001) pak tento funkční požadavek vezme a pro české projektanty ho přetaví do konkrétního čísla: „Maximální podélný sklon rampy je 1:12 (8,33 %).“
SHRNUTÍ
Zavedení této evropské normy do praxe tedy znamená, že se z přístupnosti stává standardem, nikoliv luxusem či otravnou povinností pro investory. Očekává se, že stavby, které podle ní vzniknou, budou jednodušší na používání pro děti, unavené rodiče, lidi s nákupem i seniory. Je to krok směrem k urbanizovanému prostředí, která nás v našem každodenním životě nebude omezovat, ale naopak nám život usnadní.
Filozofie Design for all je mi osobně velmi blízká. Moje vlastní zkušenost z různých životních fází a situací potvrzuje, že pokud se při návrhu prostředí nezohlední potřeby různých potencionálních uživatelů, dříve či později na to doplatíme. To, co se při projektování jeví jako detail, se v určité situaci může proměnit v nepříjemnou či dokonce nepřekonatelnou bariéru.